Pavel Kravař a moje hledání Biblické pravdy


Narodil jsem se v roce 1920 v městečku Kravaře v České Republice. Moji předci byli švédští Židé, kteří se před třemi sty lety přestěhovali do Slezska, já byl však vychováván jako římský katolík a byl jsem veden k tomu, abych svůj židovský původ skrýval. Když jsem byl malý, téměř všichni v Kravařích byli katolíci, a hlásit se k židovství bylo považováno za sebevraždu. Rasová nenávist byla vyvolávána neustále, a to ne pouze vůči Židům, ale vůči všem, kdo nepatřili do stejné etnické, kulturní či lingvistické skupiny.

Ve škole jsme se učili o jediném člověku v dějinách našeho městečka, který dosáhl mezinárodní slávy, o Pavlu Kravařovi. Narodil se v roce 1390; byl to velmi nadaný mladík, který absolvoval studium humanitních věd na pařížské univerzitě a medicínu na jedné z nejlepších lékařských škol v Evropě v Montpelier (rovněž ve Francii). Poté se vrátil do vlasti a v roce 1416 byl jmenován profesorem na pražské univerzitě, která tehdy byla jako jedna z pěti vůdčích center vysokoškolského vzdělání v Evropě na vrcholu své slávy. Vyučoval jak medicínu, tak i biblickou teologii. Mí církevní učitelé tvrdili, že byl velmi pomýleným kacířem, který byl upálen na hranici, protože se odvážil kritizovat dogmata římskokatolické církve.

Já se s tím však nespokojil a rozhodl jsem se, že musím život a víru onoho člověka prozkoumat. Čím více jsem se o tomto nechvalně proslulém obyvateli Kravař dozvídal, tím více rostl můj zájem o něj. 

Kravař byl ovlivněn vírou, kterou hlásal Petr Chelčický a čeští bratři, kteří jej následovali. Přesný a působivý popis těchto věřících čerpajících z Bible podává bratr Alan Eyre v časopise The Christadelphian z roku 1988 pod názvem  „Český sedlák – kazatel a jeho  Bible“, a rovněž v pozdějších knižní řadě „Svědectví pravé víry“ v 1992. Bratr Alan napsal:

„Petr Chelčický vedl skupinu věřících v Bibli, zcela oddělenou od římskokatolické církve. Jejich víra a způsob života vycházely z Bible a své učení a praxi se snažili založit na apoštolském modelu prvního století“.  

Brzy jsem začal pochybovat o doktrínách římskokatolické církve, jak je učili kněží a jeptišky. Kravařovo hledání biblické pravdy mě fascinovalo.

Kravař a jeho kolega na pražské univerzitě, Peter Payne, se stali blízkými přáteli a studovali spolu Bibli. Payne přešel na pražskou univerzitu z univerzity oxfordské, kde jej učil John Wycliffe, překladatel Bible. V roce 1432 se na nové univerzitě v St. Andrews ve Skotsku, založené v roce 1411, uvolnilo akademické místo. Payne vyzval Kravaře, aby se o ně ucházel.

Proč přišel Kravař do Skotska? Jeho životopis praví, že byl „vynikajícím praktikem umění medicínského“. Avšak podle středověké skotské kroniky, sepsaní ve 40. letech 15., století, byl vyslán Peterem Paynem a „zlovolnými pražskými kacíři, aby zkazil starodávné skotské království“ šířením učení Johna Wycliffa.     

Naneštěstí pro Pavlovu kariéru v St. Andrews byl rektorem univerzity Lawrence Lindores, který zároveň zastával post hlavy římskokatolické inkvizice ve Skotsku. Lindores byl popisován jako „obávaný duchovní, který nedopřával kacířům pokoje nikde v[e skotském] království“. Pavel Kravař byl během jediného dne, 23. července 1433 zatčen, obviněn, usvědčen, odsouzen a popraven. 

Bezprostředně poté, co byl ve svém univerzitním bytě zatčen, byl předán profesorům teologie, kteří se jej snažili přesvědčit o „nesprávnosti jeho cesty“. To se jim nepodařilo, museli však přiznat, že „byl shledán zběhlým a odborně zdatným v teologii a v biblické rozpravě, ale projevoval svou hloupost tím, že tvrdohlavě trval téměř na všech mylných článcích spjatých s Prahou a Wycliffem“. Kravař byl odveden k oficiálnímu veřejnému přelíčení do velké katedrály, jedné z největších v Evropě. Byl obviněn z toho, že popírá mnohé z římskokatolických doktrín a nauk. Raymond Lamont-Brown, historik města St. Andrews, popisuje onu scénu:

„Soudy [s kacíři] byly pokládány za společenskou událost, a v katedrále, pravděpodobně před kněžištěm, sedělo duchovenstvo na zvláště k tomu účelu postavené dřevěné tribuně;  vedle něj byla kazatelna pro žalobce s červenou kápí a obviněný mluvil z pódia. Prostý lid naplnil chrámovou loď a naslouchal průběhu procesu.“

Záznam tohoto soudu naznačuje, že byl mučen, aby se přiznal, když však ani tehdy neodvolal, byl odsouzen „jako zatvrzelý kacíř“ k „spálení na popel“. Do úst mu vrazili mosaznou kouli, aby nemohl kázat nebo se hájit, až se bude „smažit v ohni“.

Přemýšlel jsem o těchto věcech a o tom, co mám učinit se svou vírou a se svým životem, když vtom mou zemi i mé předky stihla pohroma. Německá armáda vtrhla do Československa a připojila je k nacistické Říši. Vypukl systematický hon na všechny, kdo v sobě měli jakoukoliv stopu židovského původu. Můj domov a obchod, kde jsem pracoval jako řezník, byly pouze deset kilometrů od hranic, a hodinu poté, co přišla zpráva, že hranici překročily tanky, mi bylo sděleno, že jsem nyní německým občanem. Pak jsem se dozvěděl, že budu odveden do Německa a podroben vojenskému výcviku. Bylo příliš pozdě na to, abych si změnil své židovské jméno, a bál jsem se, aby mě někdo neoznačil za Žida, ač jsem byl stále oficiálně katolíkem. Bylo mi osmnáct.

Nebudu mluvit o šestileté noční můře světové války od 1938 do 1944. Ke konci války jsem byl zajat Spojenci a jako válečný zajatec odvezen do Anglie, kde jsem pracoval na statku blízko Worcesteru. Poté, co jsem byl propuštěn, jsem se ocitl bez státní příslušnosti, protože městečko Kravaře již nebylo v Německu. Tím, že bych se vrátil do své vlasti, bych nic nezískal, protože byla okupována Rusy a již nebyla svobodnou zemí. Se statkářem, pro nějž jsem pracoval, jsem měl dobrý vztah a po nějakou dobu jsem u něj pracoval. Pak jsem se přestěhoval do Londýna a vrátil se ke své dřívější řeznické profesi. Pracoval jsem ve světoznámém obchodním domě Harrods. Tam jsem se začal bavit o náboženství se svým spolupracovníkem, Cecilem Burtonem, který byl Bratrem v Kristu.

Když jsem mluvil s Cecilem, užasl jsem, protože se mi zdálo, že jeho názory jsou totožné s názory Pavla Kravaře. Byl to téměř, jako kdyby Pavel vstal z popela hranice v St. Andrews, nebo jako kdyby jeho víra nějakým způsobem přežila jeho smrt po dobu téměř šesti set let. Cecil mě pozval na setkání Bratří v Kristu. Můj starý hrdina v dalekém Slezsku tedy nezemřel zbytečně!

Pavel Kravař a jeho českobratrští druzi trvali na tom, že bratrství Božího pravého Izraele Ducha se má vyznačovat dvěma zjevnými rysy: „nikdy jsme neuznali, že existuje jiná svátost než křest a Večeře“. Aby ukázali svou odlišnost od rituálů papežské církve, založili „překřtívání“, křest věřících dospělých, a přijímali při večeři Páně obojí - i chléb, i víno. Zde na setkáních Bratří v Kristu jsem viděl věřící, kteří vyznávali biblickou pravdu,  pevně vybudovanou na těchto dvou rysech.

V Claphamu jsem tedy byl pokřtěn v Ježíše Krista, lidský projev Adonaie, ponořen do Jedné víry a do společenství svatých. Zde jsem se setkal s Edith, jež se stala mou ženou. Byla židovskou běženkyní, která uprchla z Německa v roce 1938, téhož roku, kdy jsem byl unesen do Německa. Zanechala tam své rodiče, bratra a sestru. Všechny zahubili němečtí nacisté. Bratři v Kristu v Británii zachraňovali židovské uprchlíky před vyhlazením a Edith adoptovala rodina Dale v Coventry. Studovala historii na univerzitě v Bristolu a pak se přestěhovala do Londýna, aby se  stala učitelkou. 

Můj příběh je znázorněním Ježíšových slov: „Hledejte a naleznete“. Až zazní Boží trouba a mrtví budou vzkříšeni a všichni věrní budou pozváni k Beránkově svatební hostině, budu mít možnost poděkovat Pavlu Kravařovi za to, že byl prvním, kdo mě inspiroval k hledání biblické pravdy. 

Alfons Jochim (spící v Kristu), ve spolupráci s Pavlem Vyšným a Andreasem Jochimem.